Tailess - Smutný příběh se šťastným koncem. V polovině září jsme přijali tříměsíčního kocourka s ošklivým poraněním v oblasti pánve, se zcela odděleným ocasem od těla a se zlomeninou kyčelního kloubu. Poranění vypadala velmi ošklivě, ale kocourek byl tak plný života, v jeho očích by se dala číst i úleva, že našel záchranu a je připraven bojovat.

Malý pacient se okamžitě podrobil operaci, chirurgickému ošetření rány a amputaci ocasu, který visel pouze na kousku kůže. Za pár dnů se malý kocourek podrobil další operaci - a to kyčelního kloubu. V den přijetí. Všechno bez problémů zvládl, byl nesmírně statečný, plný života a hodně oddaný a vděčný.

- kočičí portál článek Výpomoc v útulku v Ostravě

Dali jsme mu jméno Tailess. Bohužel, to nebylo všechno trápení, které podstoupil. Ukázalo se, že neovládá močový měchýř a střeva. Tudíž sám se nedokáže vymočit a trus odchází samovolně. V důsledku jeho zranění došlo k poškození nervů, které vede k těmto problémům. Tailessek je tedy odkázaný na manuálním vybavování močového měchýře a na plíny. Ale i přesto chce tento statečný bojovník žít, svůj hendikep si nepřipouští, netrápí se a pomalu a jistě se zlepšuje.

Je nesmírně mazlivý, neskutečně z něj vyzařuje chuť do života, je vděčný za každou chviličku strávenou v klíně. Den ode dne se lepší, rána v oblasti pánve se velmi rychle zahojila natolik, že není sebemenší známky po zranění.

Po devíti dnech. Po operaci kyčelního kloubu se také velmi dobře uzdravil, Tailesek krásně chodí, běhá, skáče, nemá sebemenší problém v pohybu. Po dvou měsících po úraze máme obavy, zda se Tailess plně uzdraví, co se týče močového měchýře. Stav se sice zlepšil, ale stále se o sebe nedokáže sám postarat, je plně závislý na člověku. Pořád doufáme, dáváme mu čas, zkoušíme i léky, ale po delší době už se pomalu srovnáváme s faktem, že tento stav je u Tailesska bohužel trvalý.

Tailesek si na manuální vybavování zvykl tak, že to prostě patří k jeho životu, nedělá mu to žádný problém, spolupracuje a přede. Samovolné kálení řeší plíny, které se neustále vyměňují za čisté, přes den běhá chvíli bez plín.

Po třech měsících po úraze se Tailess začíná rapidně zlepšovat, dokazuje nám, že na to má a vyhraje na celé čáře. Chodí na stelivo a močí po trochách. Stále je plně odkázán na pomoc člověka, ale udělal velký pokrok kupředu a opět nám dává naději, že snad jednou bude úplně v pořádku. Nikdy jsme ani v nejmenším neuvažovali o utracení a Tailess nám opětuje svou vděčností, vitalitou a bojovností. Zda bude jednou plně uzdravený, to snad ví jen on sám, ale zcela jistě můžeme říci, že si nenaříká, je šťastný a užívá si života.

A co na závěr? Ta nejkrásnější zpráva, že našel nový domov, své zázemí, svou rodinu, do které zapadl, své vytoužené štěstí…. Touto cestou bychom chtěli z celého srdce poděkovat paní Míle, která se ujala hendikepovaného kocourka s nejistým osudem, dala mu to nejkrásnější, co může dát. Nutno podotknout, že je to spousta práce, trpělivosti, času a odříkání, které je paní Míla ochotna pro Tailesska obětovat.

Co k tomu dodat? S pokorou smekám před paní Mílou, která má obrovské srdce! Kocourka Talesska jsem si našla zcela omylem na Vašich stránkách. Nebyl v nabídce, ale zatím v léčení. Hned jsem věděla, že se na něj budu informovat.

Po prvním rozhovoru s p. Strišovou jsme začali doma zvažovat možnost vzít si hendikepovaného, ale úžasně veselého, hravého, vitálního kocourka do opatrování. Doma jsem už měla dva kocourky, přibližně stejného stáří a tak dva nebo tři nám přišlo na stejno. Po 14 dnech dopisování jsme domluvili termín. Výlet na Moravu jsme si udělali v sobotu 9. Janou Strišovou a pak už rozloučením, jsme se vydali i s kocourkem na zpáteční cestu domů.

Obavy z adaptace byly zbytečné, fenka Lada je úžasná máma všech koček, které jsme kdy měli, kocourci na sebe dva dny vrčeli a pak to už u nás začalo žít!!

Tailessek je prostě báječný kočičí kluk, netrpí svým hendikepem, je spokojený a snad i šťastný. Alespoň tak vypadá. Péče o něj vyžaduje čas a trpělivost. Dělám to ráda, naučila jsem se co bylo potřeba a dnes to doma funguje. Velký dík patří Nadaci a lidem v ní. Těm, kteří zachránili Talesska a umožnili mu návrat do normálního kočičího života. Jsem ráda, že máme Tailesska doma.

Deník alchymisty | Blue Alchemist, CZ - Chartreux - Kartouzská kočka

Za sebe chci poděkovat Janě Strišové za vše co pro Tailesska udělala, co mě naučila. Věděla jsem, že to bude náročné, ale nelituji. Je to naše kočičí nadělení, rváč a halama z Ostravy, dovoluje si na staršího Macka mramorka, i na asi stejně starého křížence siamáka Krejzu. Také to je úžasný mazel a miláček a s jeho skřípavým mňoukáním se mu nedá odolat.

Když všichni loví na okně sýkorky, krmítko mají blizoučko u okna, je to sranda je pozorovat. První huňatý ocas Macka, pak dlouhý jako bič Krejza a nakonec nic a plínečka Tailessek.

Stojí na zadních opření o okno a loví. S fenkou Ladou jsou v pohodě, občas si ji splete s kocourkem, ale Lada ho olíže, očuchá a hledí si svého. Posílám Vám pár fotek s Tailesskem a zdravíme všechny kočičí příznivce a všechny, komu není cizí pomoci opuštěným a zraněným zvířátkům. Tailessek a Míla.

Mladá kočička se vyčůrá v divočině | VK

Ačkoliv od vysokoškolských studií Tomáš Kočko žije v Brně, v srdci má moravskoslezský region. Písničkář Tomáš Kočko je svou duší i tvorbou spřízněn se severem Moravy a Slezskem. Okouzlen poetikou Beskyd na sebe nechává působit lidovou kulturu, nářečí i místní poezii.

Na jeho nejnovějším albu nazvaném podle slovanské ikonografie Velesu je dokonce jedna píseň inspirovaná přímo Ostravou. Konkrétně jeho pěší poutí z Ostravy do Brna, kterou absolvoval v minulém roce. Směrem Ostrava — Brno se ale vydal už po skončení svých studií na ostravské konzervatoři.

Moje srdce patří zdejšímu kraji. Ještě než ale odešel po maturitě do Brna, hrál na jevišti ostravského divadla. To bylo ještě za totality, když u Myronů režíroval Bedřich Jansa.

Pamatuju si na scénu, která byla udělána tak, že uprostřed byl kanál a ze všech stran se tam slévala krev. Chodili jsme v hábitech a se samopaly. Na premiéře jsem zapomněl odnést z jeviště buben.

Byla to scéna kejklířů a následovala intimní scéna mezi Hamletem a matkou a tam uprostřed ložnice zůstal ten můj buben. Jeho seznamování s Ostravou ale začalo ještě o pár let dříve, když poprvé vystoupil z vlaku na nádraží Ostrava střed.

Bylo to tak přízračné. Šel jsem kolem staré Karoliny, nade mnou jezdily vozíčky s uhlím, hrozně to vrzalo a skřípalo. Byla to obrovská stará páchnoucí budova a šlo se kolem ní nadjezdem dokola. Nadjezd byl tehdy úplně nalepený na té továrně, koksovně. Když jsme minulý rok hráli na Coloursech, poprvé jsem byl v Dolních Vítkovicích.

Měl jsem déja vu, jako bych se vrátil do svých studentských let, tytéž budovy a opět tak zblízka. Dnes se na místě koksovny nachází obchodní komplex, zdánlivě zcela jiná, supermoderní záležitost.

Ale až takový rozdíl v tom podle zpěváka nemusí být.

Ostravské stopy: Celá Ostrava se strašně změnila, hodnotí hudebník Kočko -

Tovární hala k té obchodní má v něčem blízko, přestože Ostrava už není taková, jaká bývala. Celá Ostrava se strašně změnila a ani konzervatoř už není tam, kde bývala. Ze školy si pamatuje na herečku Evu Vejmělkovou.

Když nastoupil, byla v posledním ročníku. V nižším ročníku pak studovala Andrea Konstantinovičová, polovina pěveckého dua Tara Fuki. Na konzervatoři zažil také revoluční rok a silně na něj zapůsobila návštěva Karla Kryla. Přijel k nám zazpívat Karel Kryl, to byl zážitek. Zástupcem ředitele byl tehdy Hugo Dunaj, kovaný komunista, ale neškodný. Nic neučil, chodil suplovat a na jeho neuvěřitelné hlášky v jadrné ostravštině se všichni těšili.

Vím, že i jeho kolegové z profesorského sboru si to tajně zapisovali. Jeho projevy vždycky začínaly slovy: Važeni pedagogove a pedagogošky — a končily: Jsem na vás hrdy a statečny!