Paní Vlasta Suchá, absolventka našeho gymnázia, která se narodila Přání z gymnázia ji i její blízké velice potěšilo. A brzy se naskytla příležitost k delšímu telefonickému rozhovoru, v němž paní Suchá vypráví o svém životě především v době, kterou prožila jako maturantka a mladá absolventka naší školy. Dobrý den, paní Suchá, přeji Vám ještě jednou všechno nejlepší k Vašemu obdivuhodnému jubileu.

Ráda bych Vás jménem gymnázia moc pozdravila. Mohla byste našim studentům říct něco o sobě? Vystudovala jsem gymnáziu ve Valašském Meziříčí. Maturovala jsem ve čtyřicátém roce, to už byla válka.

Takže pak jsem si našla zaměstnání ve Zlíně, protože jsem tam měla babičku a hodně dalších příbuzných. Rok jsem pracovala v Baťových závodech, kde se dělaly motory pro wehrmacht. Ale strávila jsem tam jenom jeden rok, protože jsem měla rodiče v Zašové a za války se tam špatně jezdilo, vlaky fungovaly čím dál hůř a třikrát jsem musela přesedat, takže mi otec našel místo v gumárnách v Zubří.

Dělala jsem tam v kanceláři sekretářku šéfovi. Po válce jsem se pak vdala do Zlína a měla dvě dcery. Mně bavily hlavně jazyky.

Já jsem dobře znala francouzštinu. Od kvinty pátý z osmi ročníků pozn. Taky jsme si dopisovali s Francouzi. Bavila mě taky němčina, i té jsem se dost věnovala.

Francouzštinu nás učila profesorka Zajíčková, později si vzala profesora Kodla, který nás učil matematiku. Když vstoupila do třídy, mluvila už jenom francouzsky a hodně jsem se toho u ní naučila. Bohužel, po válce jsem pak už neměla možnost francouzštinu využít. Z jejího muže si kluci dělali legraci a všelicos mu vyváděli. Za těch osm let se v naší třídě hodně profesoři střídali. V jednotlivých předmětech to většinou bylo každý rok jinak.

Co je hospic, už není dnes třeba vysvětlovat

Měli jsme i latinu, ale to bylo dost nezáživné. O svých profesorech ale nemůžu říct, že bychom někoho vyloženě neměli rádi. O čtvrt na osm jsme už byli ve škole, ale vyučování začínalo až v osm.

My, přespolní, jsme proto měli vyhrazenou jednu třídu v přízemí, kde jsme čekali na první hodinu. Dnešní třída 1. A za bytem pana školníka — pozn. Vyučování končilo v jednu a odpoledne byly jenom nějaké nepovinné předměty, do kterých jsme se mohli přihlásit. Byla to například angličtina.

Moje spolužačka ministryně. Hrají v daňovém pekle roli i osobní známosti? - Seznam Zprávy

Třídu jsme mívali různě, některý rok v přízemí, někdy v patře. O přestávkách jsme se procházeli po chodbě a mohli jsme si taky koupit svačinu u školníka Strýčka. Byl to takový vysoký, šikovný chlap. Měl místnost, kde byl stůl a na něm byly domácky vyloženy rohlíky a čokoládky — prostě věci na svačinu. Na oběd jsme nechodili, protože škola končila docela brzy a po jedné hodině už jsme jeli domů. Na gymnáziu existoval studentský vzdělávací kroužek.

Pamatujete si na něj? Ano, vzpomínám. Studenti byli na gymnáziu aktivní, ale když přišla válka, skončilo to, veřejné akce v takovém duchu jako před válkou už se moc nemohly konat.

Výraznou osobností v tom kroužku byl Vladimír Vlček. Byl levicově orientovaný a literárně nadaný, organizoval různé studentské akce. Za války byl v Německu, chtěl se stát režisérem, ale moc se mu to nepovedlo. Chodil s mojí spolužačkou Zdeňkou Niliusovou, která se také věnovala psaní. Byla to veliká známost, ale nakonec se rozešli. V předmaturitním ročníku jste nastupovali do školy v září roku Pamatujte si na tu dobu a události kolem Mnichovské konference? No, to pohraničí, to bylo strašné.

Ono to už začínalo předtím, protože tam byly různé šarvátky, i mezi mladými. Třeba němečtí studenti chodili v bílých podkolenkách, byla to taková demonstrace německého smýšlení.

Bývalý náměstek primátora Zlína se vrátil k muzice, hraje ve filharmonii -

A čeští studenti jim na ně lili inkoust. Nejhorší bylo, když Němci obsadili to pohraničí. Ale naši jim to potom oplatili. Bylo to všecko drastické. Přišli na zdejší gymnázium také nějací studenti z pohraničí? No rozhodně, z pohraničí k nám přišla celá třída. Původně byly v ročníku dvě třídy: A a B, ale pak přibyla celá nová třída C. Přijali jsme je normálně, byli jsme s nimi kamarádi.

Přišli třeba studenti z Nového Jičína. Pro nás to znamenalo, že náš ročník znovu rozdělili a já jsem pak byla v dívčí třídě. Pavel Mička se nezastaví. Během našeho krátkého rozhovoru převezme zásilku ručníků, vyřídí opravu mixéru a odbaví několik telefonátů. O technický provoz diakonického Hospice Citadela ve Valašském Meziříčí se stará od roku Vede pracovníky údržby, prádelny, kuchyně a recepce. A pochvaluje si, jaký má dobrý tým. Před nástupem do hospice jste působil ve vojenském opravárenském podniku.

Jak Vás napadlo přihlásit se na místo v hospici? Práce mě netěšila, často jsem postrádal její smysl. V hospici jsem se byl podívat, ještě když se stavěl. Myšlenka péče o nevyléčitelně nemocné a umírající mě oslovila. Tak jsem se přihlásil do konkurzu na správce. To ano. Často jsme byli ve finanční tísni, a pokud jsme oslovovali dárce, pod termínem hospic si nic nepředstavili. Domnívali se, že jde o ubytovací zařízení.

Nebo jiná věc - v zimě, tuším, že na přelomu let , napadlo takové množství sněhu, že to v okolí bortilo střechy. Naše střecha je spádová a středem vede odtokový kanál. S tehdejším ředitelem Mílou Běťákem jsme museli vzít lopaty, vylézt nahoru a odhazovat. Pak nám pomáhali i horolezci. Budova to ale zvládla a my taky. Vy sám jste si asi musel mnohé naučit. Máte vlastně na starosti nemocnici, protože hospic funguje v režimu zdravotnického zařízení. Jsem vyškolený v oboru elektro, stavěl jsem rodinný dům, takže na ledasco jsem byl připraven.

Ale je pravda, že zdravotnictví, to byla pro mě úplná neznámá. Nevěděl jsem, co je to kanyla, co vyžaduje ve zdravotnickém zařízení hygiena… Rychle jsem si doplňoval vzdělání.

Mnoho mi poradili spolupracovníci, něco jsem okoukal jinde a samozřejmě jsem studoval literaturu. Dnes všechno potřebné zvládám. S odstupem asi dovedete říct, jaké vlastnosti člověk při správcování hospice nejvíc potřebuje…. Hlavně všeobecný technický přehled. Potom odpovědnost a vstřícnost. Ta je důležitá. Když vás někdo z personálu upozorní na nějaký technický problém, tak si z toho nesmí odnést pocit, že jste to hodil za hlavu.

Je potřeba mít neustále na paměti, že správcování je podpora ostatním, aby mohli dělat tu hlavní práci. Začínající kolega Vás žádá o radu, jaké tři věci si má především hlídat.

Co mu poradíte? Vybrat si kolektiv lidí, kteří umí, kteří znají a kteří jsou zároveň pohodoví, nekonfliktní. Dále — všechno si zapisovat. Spoléhat na paměť se nevyplatí. Úkolů je spousta a je třeba vědět, co je neodkladné a co počká. U mě je na prvním místě klient a bezpečnost.

Když je na pokoji například rozbitá zásuvka, musí se to opravit hned. Každá závada. Vždy z toho vzejde poučení, jak dané věci předejít nebo ji příště řešit rychleji. Také je mi oporou můj tým. Všichni jsou opravdu dobří. Bez nich by se ta práce dělat nedala. To, co všichni — omezil bych papírování. To je neštěstí naší republiky. Často je úplně zbytečné. Ochota a obětavost personálu.

Hlavně v počátcích všichni pracovali nad rámec svých povinností, přitom za velmi nízké platy. Pečovatelky prováděly úklid i výzdobu, když přišla chřipková epidemie a lidé z personálu byli nemocní, vždy se to nějak zvládlo.

Velmi mě též těší, že dnes už lidem není potřeba vysvětlovat, co je hospic.

Bogner, Adolf, dramatik - citováno dle -

Už to vešlo v obecnou známost, mnozí nás podporují. Jak se prostředí hospice promítlo do Vašeho prožívání a myšlení? Jsme přeci jenom v domě, kde umírají lidé…. Potkávat plačící lidi, kterým zrovna někdo odešel na věčnost, také patří k mé práci.

Má to však i pozitivní, radostnou stránku.

Březen: Valašské Meziříčí

Většina lidí vyjadřuje vděk za to, že jejich blízký mohl být právě v našem hospici a bylo o něj dobře postaráno. Těší mě, že jako podpora sestrám a pečovatelkám na tom mám podíl. Cítím, že je to správně a dělám to rád. Úvod Přečtěte si Naše příběhy Co je hospic, už není dnes třeba vysvětlovat Co je hospic, už není dnes třeba vysvětlovat 9.

Začátky hospice byly ovšem docela dobrodružné… To ano. S odstupem asi dovedete říct, jaké vlastnosti člověk při správcování hospice nejvíc potřebuje… Hlavně všeobecný technický přehled. Co Vám pomáhá se ve práci zlepšovat? Co byste na své práci měnil? Který moment z Vaší praxe se vám obzvlášť vryl do paměti?